Magická noc

Bylo krátce po obědě, když se domem rozlehlo hlasité ťukání vycházkové hole a dědečkovo volání:

„Babičko, kdepak tě mám? Pospěš si, ať nepřijdeme pozdě!“

Dědeček přecházel po předsíni celý nervózní a ťukal svou oblíbenou hůlkou. Zvykl si na ni v dobách, kdy mu už nohy nesloužily. I když teď už ji vůbec nepotřeboval, nosíval ji všude s sebou – zkrátka si s ní připadal jako štramák.

„Je sotva půl třetí, dědečku! Víš přece, že nás čekají až na večeři,“ vesele na něj volala babička z ložnice. Vzpomínala si, jak kdysi před každou návštěvou chystala mnoho dobrot. Ale teď už všechno nachystají jejich děti a vnoučata. I tak se už nemohla dočkat. Pečlivě se připravovala na večer. Jaké si jen vezme šaty? A co klobouk a svetřík? Na konci října bývá chladno, nebo alespoň bývávalo.

„A co Flíček, kde je?“ ozval se opět dědečkův hlas. Ušatý oříšek s dědečkem a babičkou bydlel jen krátce a občas se zatoulal.

„Neboj se, je tady se mnou, taky se už dětí nemůže dočkat,“ zavolala babička od skříně s oblečením. Stihla ho přitom pohladit, zatímco nadšeně pobíhal mezi ní a dědečkem.

Jak se tak strojili, těšili a vzpomínali na minulou návštěvu, odpoledne jim nakonec uteklo jako voda. Čas vyrazit!

Ruku v ruce a s Flíčkem po boku se vydali na místo setkání. Pomalu se setmělo, ale nebáli se, že by zabloudili – stačilo jít za světýlky, kterými je vítali. Kolik známých potkali už cestou! Všichni se tvářili úplně stejně šťastně. Aby také ne – už se s příbuznými neviděli celý rok. Flíček odběhl za svými psími kamarády a babička s dědečkem zamířili za rodinou.

„Babi, dědo!“ Malý Péťa a starší Rozárka je radostí div neporazili. „Nám se tak moc stýskalo! Pojďte honem, podívejte, co jsme pro vás s maminkou všechno připravili. A tatínek sehnal ty…