Viktor s Beky kráčeli po chodníku, Ouško v těsném závěsu za nimi. Byl krásný den a dvojice kamarádů byla zabrána do rozhovoru, takže si zpočátku ani nevšimli té podivné věci ležící na zemi. Až Ouškovo štěkání je přimělo se zastavit a ohlédnout.
„Co to je?“ zeptal se Viktor a nakoukl Beky přes rameno. Vypadalo to jako papírová bankovka, ale byla nějaká divná. Měla na sobě barevné postavičky a písmena na ní vypadala… no, zkrátka jinak než obyčejná písmena. Děti je nedokázaly přečíst.
„Možná jsou to peníze na hraní,“ hádala Beky. „Ty opravdové vypadají docela jinak.“
Rozhlédly se kolem, ale nikde nebylo ani živáčka. Nevypadalo, že by peníze někdo hledal.
„Myslíš, že si je můžeme nechat?“ zeptala se Beky.
„Haf!“ štěkl Ouško. Viktor ho pochvalně poškrábal po hlavě.
„Ouško říká, že to není správné. A má pravdu. Co když budou někomu chybět?“
Děti chvíli počkaly, jestli se někdo neobjeví. Nakoukly i do vedlejší uličky. Nic. I Ouško se svým bezvadným čichem byl bezradný.
„Tak co s nimi uděláme?“
Viktor se zamyslel. „Pojďme za mojí maminkou. Ona ví o penězích všechno. A pracuje hned tady za rohem.“
Děti došly na konec ulice, zabočily doprava a ocitly se před vchodem do vysoké kamenné budovy. Nad branou se skvěl velký nápis BANKA.
Viktor se na vrátnici zeptal, kde najde svou maminku, a řekl její jméno i příjmení. Pan vrátný se usmál a pokynul dětem dovnitř, do velké haly.
„Páni, to je něco,“ vydechla úžasem Beky. V hale s vysokým stropem byla z každé strany okénka, před kterými se míhaly řady lidí jako mravenci.
„Mamka je támhle,“ řekl Viktor a naznačil Beky, aby se vydali doleva. Postavili se na konec řady. Ouško tušil, že na tomto místě musí být pěkně potichu, aby se lidé mohli v klidu…
Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.
