Honzík byl školák jako každý jiný. Psal si vzorně zápisky, avšak jejich obsah ho moc nebavil. Jak přišel domů, začal si hrát s vláčky a škole dal vale. Proto se často stávalo, že si nějaký sešit doma zapomněl.
Jeho maminka si ze synkovy nepořádnosti notně zoufala, a tak vymyslela opatření. Popadla lepidlo a společně slepili všechny sešity k sobě do jedné velké knihy. A Honzík měl po starostech. Když si paní učitelka ve škole všimla Honzíkova vynálezu, řekla s přátelským úsměvem: „Ty tady máš češtinu, matematiku i přírodopis, to je takový tvůj sešit spřátelených předmětů, viď?“
Avšak Honza ani paní učitelka netušili, jak byli daleko od pravdy. Každý večer, co Jeník odložil svůj velesešit na noční stolek, se spřátelený sešit proměnil v bojiště.
„Mohla bys mi vysvětlit, proč máš o dvě strany zápisků více než já?!“ zlobila se čeština. „Protože sem důležitější,“ odfrkla si matematika.
„Jsem, ne sem,“ opravila ji čeština. „K čemu ti bude počítání, když nenapíšeš správně odpověď ke slovní úloze?“
„Hello,“ ozvalo se najednou. „Se mnou lidé mohou hovořit po celém světě, takže se moc nevytahuj, češtino,“ připojila se angličtina.
„Jazyk počítačů je nejsilnější,“ vstoupila do konverzace informatika.
„Ty jsi tu taky? Ze kterého křoví jsi vylezla?“ optal se přírodopis.
„Říkal někdo křoví?“ vydechl uříceně tělocvik. „To já jsem si cestou udělal pár kotrmelců přes stránky.“
„Tělocviku, ty jsi ten nejzbytečnější předmět. Akorát nám zabíráš místo, ostatní děti si tě ani nepíšou,“ obořila se na něj čeština.
„Honzík si mě píše, protože chce, a ne protože musí, jako tebe.“
„Uklidněte se, sdílíme spolu přeci jeden sešit, a proto musíme zapracovat na dobrých vztazích,“ uzavřela to občanská výchova.
Rozsvítilo se světlo. To Honza vstal z postele a odešel z pokoje.
„Co když nás slyšel a teď to jde…