Byl duben a ten bývá každý rok deštivý. Ale tentokrát pršelo nepřetržitě už třetí den. Ouško ležel na podlaze v Bekyině pokoji a pozoroval kapky, které se honily po okenní tabuli.
Dvojice kamarádů spolu celý minulý týden pracovala na školním projektu. Jediné, co Viktora skutečně zajímalo, však bylo, že v pondělí dávají v kině film o robotech. Už dvakrát se Beky zeptal, jestli se k němu přidá, a nechápal, proč už dvakrát odmítla.
I teď jim společná práce šla pomalu. Beky se zdála být jaksi rozladěná. Viktor se ji snažil rozveselit, ale moc se mu to nedařilo.
„Tak co to pondělí?“ Zkusil to znovu.
„Jak to přesně myslíš?“ zeptala se živě Beky.
„No, jestli chceš taky jít na ten film. Kluci mi volali, jestli půjdeme spolu!“
„Aha,“ odpověděla Beky bezbarvě a znovu se ponořila do psaní. Za okny lilo a lilo.
Děti dokončily dnešní práci v tichosti. Když se loučily, Beky zašeptala sotva slyšitelně: „Tak zatím.“ A zavřela za Viktorem a Ouškem dveře.
Jakmile dvojice vyšla před činžovní dům, začal Ouško po Viktorovi skákat a škádlit ho. „Haf!“ štěkl. „Haf! Zapomněl jsi!“
Viktorovi, ztracenému v myšlenkách o robotech, chvíli trvalo, než ve štěkotu rozpoznal slova a pochopil, že mu Ouško chce něco říct.
Až dosud ho psí kamarád vždycky upozorňoval na nebezpečí nebo na někoho, kdo potřebuje pomoc. Stalo se něco? Chlapec se rozhlédl, ale nikde nikoho neviděl.
„Haf!“ Ouško vytrvale pokračoval. „Zapomněl jsi! Beky!“
„Co se děje?“ Viktor stále nechápal. „Beky potřebuje pomoc?“
„Haf, Beky! Narozeniny!“ Ouško štěkl.
Vtom se Viktorovi rozsvítilo. Opravdu, vždyť byl přece duben. To měla Beky narozeniny. Už v pondělí!
„Na to jsem úplně zapomněl!“ zvolal Viktor a plácl se do čela. „To jsem ale kamarád. Ouško, ještě, že tě mám!“ Dvojice rychle pelášila domů, promočená…