Žil byl jeden chudý nádeník, který měl tři syny. Dva starší dal vyučit na zámečníky. Na vyučení toho nejmladšího už mu ale nezbývalo dost peněz. Nejmladší Hans byl navíc velmi malý a slabý a sotva by zvládl těžkou práci. Zůstal tedy doma a pásl husy.
Hansovi rodiče přemýšleli, co si s nejmladším synem počnou. Pozvali proto k sobě jednu moudrou stařenku a poprosili ji o radu:
„Co máme dělat s naším Hansem? Vždyť je tak slabý, jak se jen uživí?“
Stará žena jim poradila: „Ať se stane krejčím. To budete ještě koukat, jak se mu bude dařit! A tady mám pro něj jeden maličký náprstek – dejte mu ho pro štěstí.“
Když Hans přivedl husy z pastvy, stařence za náprstek pěkně poděkoval. Starou ženu potěšilo, že je takový milý a zdvořilý, a proto mu kromě náprstku darovala i nůžky.
„Chlapče, nikdy nepracuj s jiným náprstkem a jinými nůžkami než s těmito,“ pošeptala mu.
Neuběhl ani týden a malý Hans se hlásil do služby u krejčího ve vesnici. S malým náprstkem už uměl šít lépe než jakýkoliv jiný krejčí. Potom přišel čas naučit se stříhat látku. Ale jen co vzal svoje nůžky, ukázalo se, že dokáže stříhat bez jediné chyby.
„Já tě už nemám co naučit,“ řekl krejčí a poslal ho sloužit do většího města.
Jenže ve městě Hanse nikdo do služby vzít nechtěl. Byl příliš malý a vypadal slabě a churavě. Až nakonec se nad ním slitovala jedna švadlena – vdova. Když zjistila, jak je zručný, co nevidět z něj udělala mistra ve své dílně. Všichni krejčovští učni i tovaryši málem pukli závistí, že jim rozkazuje takový malý chlapec. Vždyť oni byli mnohem starší a u vdovy pracovali déle!
Rozhodli se tedy: „Musíme se mu nějak pomstít. Ukradneme mu ty jeho nůžky,…