Vilma byla velmi neposedný malý obláček. Ráda si hrávala na obloze.
Co nejvyšší rychlostí.
„Zpomal!“ křičel na ni starší mrak. „Ach!“ stěžoval si další. „Uf!“ „Dávej pozor!“ „Opatrně!“
Vilma se parádně bavila! Nebylo to tak, že by se naschvál snažila nabourat do jiných mraků. Jen zkrátka nedávala pozor, kde si hraje.
Ale tentokrát už toho ostatní mraky měly právě dost.
Navzájem sdílely své názory:
Vilma je prostě problém.
Do mě vrazila tak prudce, až mi ukápla malá kapka deště. Bylo to VELMI trapné.
Když si neumí hrát slušně, neměla by si hrát vůbec.
„Musíš zůstat na místě!“ řekli jí.
A tak je poslechla. Na chvíli.
Ale nesmět se pohnout byla obrovská nuda. Vilma se po chvíli začala ošívat.
Natahovala se do všelijakých směšných tvarů.
Potom se nafoukla… Až byla čím dál tím větší… A najednou…
… Ajaj!
Vyrostla tak moc, až narazila do bouřkového mračna…
… to náhle vystřelilo blesk přímo do stromu…
… a z něho zůstala jen kupa třísek.
„BÉÉÉ!“ rozbečelo se stádo vyděšených ovcí a s dupotem se rozběhlo do příkopu, aby se schovalo před tím hlukem.
„Promiňte!“ zvolala Vilma.
„Ach, Vilmo!“ vrčely ostatní mraky. „Běž si hrát někam výš, kde nebudeš překážet.“
A tak se Vilma vznesla výš na oblohu. Nedívala se, kam jde. Jako obyčejně.
A potom…
… Ajaj!
Vrazila přímo do husího hejna. Husy na ni hlasitě zakejhaly a vypustily obrovské množství husinců…
… PLESK!
Ty přistály rovnou jedné paní na hlavě a jejím čerstvě naleštěném autě.
Rozzlobeně zahrozila pěstí směrem k Vilmě.
„Promiňte!“ vykřikla Vilma.
„No tak, Vilmo!“ napomínaly ji ostatní mraky. „Běž si hrát někam níž, kde nebudeš překážet.“
A tak se Vilma rozběhla, ani se nepodívala, kam míří. Jako obyčejně.
A potom…
… Ajaj!
Zabředla do dešťových mraků, které pluly…