O Herkulovi a hrnčíři

Byl jednou jeden hrnčíř, který chodíval každý týden na trhy prodávat džbánky. Cesta tam mu obvykle trvala velmi dlouho, protože cesty byly hrbolaté a klikaté a džbánky se mohly snadno rozbít. Šel vždy velmi pomalu, ale všechno zboží se i tak otřásalo a hrnčířův vůz bylo slyšet široko daleko.

Jednoho dne se do kraje přihnaly silné deště a pršelo skoro celý týden. Potoky byly plné zurčící vody a na mnoha místech se vylily do polí a na cesty. A tak hrnčíř jen seděl doma a čekal, kdy přestane pršet, aby se mohl znovu vydat do města na trhy. Když konečně vyšlo slunce, potěšený hrnčíř začal nakládat výrobky na vůz. Všechno kolem bylo promočené od dlouhotrvajících dešťů a cesty byly pořádně rozbahněné. Jak se vydal na cestu, kola se začala bořit do bahnité země a jeho kůň jen s velkou námahou táhl vůz plný džbánků.

Netrvalo dlouho a kola nadobro uvázla v bahně. Kůň s vozem se ani nepohnul. Hrnčíř pobízel koně, jak jen uměl, ale ten jen řehtal a oddechoval, ale stále nic. Po hodné chvíli, když se ani o kousek nepohnuli, začal hrnčíř zoufale křičet a bědovat: „To se na mě musí opravdu všechna smůla světa nalepit? Nikdo mi nepomůže a na všechno jsem sám! Kde je ten silný Herkules? Nač mu je síla, kterou dostal od bohů, když mi nepřijde pomoct?“

Jenže Herkules velmi dobře slyšel, jak nešťastný hrnčíř běduje a volá o pomoc. Rozhodl se, že se půjde podívat, co zlého se mu stalo, když tak zoufale křičí. Ale když viděl hrnčíře, jak na voze sedí a šlehá bičem ubohého koně, rozhněval se a říká: „Jak můžeš žádat pomoc od druhých, když sám sedíš na zadku a nic neděláš? Když uvidím, že i ty se snažíš, rád ti přijdu na pomoc.“

Překvapený hrnčíř seskočil…