Malému Míšovi bylo pět. Uměl napočítat do dvaceti i přečíst některá jednodušší písmenka. Měl velmi rád svého tatínka, maminku i paní učitelku ve školce. Ale nejraději ze všeho měl babičku.
Když děti ve školce malovaly svou rodinu, Míša nikdy nezapomněl nakreslit vedle sebe babičku s úsměvem na tváři.
„Moje babička je nejlepší na světě. Je kouzelná!“ vysvětloval dětem.
„Má kouzelnou hůlku?“ ptala se Lenka zvědavě.
„Nebo kouzelný klobouk?“ tipoval Péťa.
Míša se zamyslel. Ne, kdepak. Babičku nikdy neviděl držet ani hůlku, ani klobouk, ani kouzelný plášť. Vlastně babička vůbec nevypadala jako čarodějka. Jen jako taková obyčejná babička. Jediné, co na ní bylo na pohled neobyčejné, byly vlasy. Babička si je barvila na růžovo a Míšovi připomínaly cukrovou vatu nebo obláček. Díky nim ji vždy poznal už z dálky!
Míša netušil, jak jeho babička dokáže kouzlit. Možná právě díky těm vlasům? Jednu věc ale věděl určitě: babička dokázala zahnat všechno špatné a strašidelné a přeměnit to v dobré.
Například jako tehdy před pár dny, kdy se náhle ochladilo a začal foukat silný, podzimní vítr. Hvízdal všemi štěrbinami v domě, až to znělo, jako by někdo naříkal.
„Babi! Babi! Slyšela jsi to?“ volal Míša, když běžel k babičce, která si četla v křesle. Přitulil se k ní. V očích se mu zračil strach. „To bylo určitě strašidlo!“
Babička odložila knížku na stolek a usmála se. „Myslíš? Pojďme se podívat,“ navrhla.
Ruku v ruce se odvážně vydali po chodbě za strašidelnými zvuky. Míšovo srdíčko bilo jako zvon.
Kvílení bylo nejsilnější v komoře. Zůstalo tam otevřené okno a záclonka se ve větru třepotala jako vlaječka. Babička zavřela okno, a kvílení přestalo. Vysvětlila chlapečkovi, že když vítr silně duje skrz malou štěrbinku, třeba pode dveřmi nebo kolem okna, vydává takový hvízdavý zvuk. Když spolu ještě…