Na paloučku u lesa se zelenala lahodná travička. Právě si na ní pochutnávalo malé stádo jelenů. Byl tam tatínek jelen, maminka laň a několik mladých koloušků. Mezi nimi stál i ten nejmladší, s legračním jménem – Kopýtko.
Kopýtko se právě zakusoval do šťavnatého trsu trávy, když v tom mu píchlo v zubu tak, až mu vyhrkly slzy. Jéjej, to byla ale bolest! V zeleném porostu se totiž schovával tvrdý kámen, do kterého Kopýtko hryzl. V zoubku to zaskřípalo, zakřupalo a bylo po dobré náladě.
„To to bolí,“ naříkal hlasitě koloušek a poskakoval kolem dokola.
„Že ty sis ten zoubek vylomil! To budeme muset navštívit pana doktora Bobra, aby se ti na to podíval,“ prohlásila maminka laň.
V té chvíli koloušek celý zkoprněl. Srdíčko se mu rozbušilo jako o závod.
„Pana doktora Bobra? Toho s těmi obrovitánskými kleštěmi?“ zeptal se poplašeně.
„Ano, má i kleště,“ připustila maminka. „Ale nemusíš se bát, pan doktor tady není od toho, aby ti ublížil, ale aby ti pomohl,“ konejšila ho. Jenomže to malého kolouška nijak neuklidnilo. Dostal takový strach, že se mu roztřásla kolena. Hlavu mu zaplavil zmatek.
„Ale mě už to vlastně ani nebolí,“ zkusil maminku ošálit.
Ta se ovšem nedala. „Kopýtko, ty máš z pana doktora strach, viď?“ zeptala se ho a pohladila ho po hlavě. Koloušek jen mlčky přikývl.
„To je normální, že se bojíš. Ještě nikdy jsi u pana doktora nebyl. Mám ale jeden nápad, který by ti mohl pomoci ten strach překonat.“
Maminka vzala Kopýtka zpátky domů. Podala mu pastelky a prázdný papír.
„Co kdybychom spolu zkusili pana doktora nakreslit? Třeba jak se usmívá? Můžeš přidat i něco, co tě rozveselí – pak přestane vypadat strašidelně, a ty se ho nebudeš muset bát,“ poradila mu. Kopýtko se pustil do práce. Nejprve nakreslil pana Bobra…