Začaly letní prázdniny a na hřištích bylo dětí jako smetí. Velkých, malých, středních. Ty menší se klouzaly na klouzačce, houpaly na houpačkách, lezly po prolézačkách. Ty větší zase posedávaly na lavičkách, povídaly si, bavily a poslouchaly hudbu.
No a ty středně velké děti hrály fotbal, na schovávanou, na babu.
Najednou se však na basketbalovém hřišti strhla šarvátka.
„Ty jsi mě polila vodou, ty osle!“
„Jak jen můžu být osel, když jsem holka?! A sám si za to můžeš, neměl jsi nám brát míč!“
„Nech si ten svůj hloupý míč, stejně se s ním do koše netrefíš!“
„No, ten pravý se teď ozval! Ten, co nosí brýle, aby ten koš vůbec viděl!“
„Co říkáš? Přes ty drátky, co máš na zubech, ti není rozumět, haha!“
Takto se děťátka pořádnou chvíli hádala a vzájemně urážela.
A zatím se basketbalový míč, který byl příčinou celé této hádky, dokoulel k lavičce, kde seděl postarší pán s dlouhou bradou a s kloboukem na hlavě, takovým zvláštním, dalo by se říct, že staromódním. Jen si tam posedával, pozoroval hašteřící se děti a ani slůvko neřekl. Hádka však ne a ne skončit, křičeli jeden přes druhého, třetí přes tu čtvrtou…
Ale tu najednou začal stařeček pomalinku zvedat ruku. A zároveň s tím jeho pohybem se začal zvedat ze země i basketbalový míč, který dosud ležel klidně u jeho nohou.
Chlapec s brýlemi rázem zůstal stát jako opařený. Slova, která měl už už na jazyku, zůstala viset v jeho otevřených ústech nevyslovená.
„Co na mě tak civíš? Nevidíš mě pořádně, ani když máš náhradní oči?“ posmívalo se mu děvče s rovnátky, stojící rovnou proti němu, ale zároveň zády k dědovi se zvláštním kloboukem.
Ale chlapec stál rovnou proti lavičce, na které stařeček seděl, a tak přes skla brýlí ohromeně sledoval celý ten zázrak. Jak…
Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.
