Na břehu Rudé řeky ve Vietnamu stál překrásný palác. V paláci žil mocný úředník se svou dcerou jménem Mi Nuong. Úředník se bál dotěrných nápadníků a chtěl dceru před jejich zraky uchránit, a tak Mi Nuong trávila celé dny v paláci. Sedávala ve vrcholku jedné z věží a vyšívala, četla, povídala si se služebnou nebo zkrátka jen hleděla na Rudou řeku.
Jednoho dne ve své věži zaslechla tóny písně. Hluboký a přitom něžný hlas, který zpíval, ji okouzlil. Vyhlédla z okna, ale nespatřila nic než rybářskou loď plující po řece.
„Slyšíš?“ obrátila se ke služebné. „Jaká krásná píseň! Ten, kdo ji zpívá, musí být jistě velmi pohledný,“ zasnila se.
I služebná se vyklonila z okna: „Má paní, možná zpívá pro vás! Třeba je to syn bohatého úředníka v převlečení. Co když si vás chce tajně prohlédnout a pak si vás vzít za ženu?“
Mi Nuong se zarděla a srdce jí poskočilo. Pokoušela se si toho neznámého mladíka na lodi prohlédnout, ale byl příliš daleko, a proto mu neviděla jasně do tváře. Jeho zvonivá píseň plula po řece pryč s ním.
Mi Nuong zůstala u okna sedět celičký den. Když ji otec volal ke společnému obědu, vzkázala mu, že bohužel nemůže. Když nastal čas večeře, poslala služebnou se vzkazem, že vůbec nemá hlad. To se opakovalo i následujícího dne. Jenomže rybářská loď s okouzlujícím zpěvákem se už nevrátila.
Jak dny ubíhaly, Mi Nuong byla stále bledší a bledší. Nakonec zeslábla natolik, že musela ulehnout na lože a otec si o ni začal dělat vážné starosti.
„Má milá,“ oslovil ji, „pověz, copak tě trápí?“
„To nic, tatínku,“ odpověděla. Byla tak zesláblá, že sotva otevřela oči.
Otec okamžitě poslal pro doktora. Ten Mi Nuong pečlivě prohlédl, ale žádnou nemoc nezjistil. A stejně to dopadlo i s dalšími…