O orlovi a broukovi

Běžel zajíc po poli a nad ním se vznášel velký stín. Nebyl to mrak, který by zakrýval slunce, ale orel, který ho už hodnou chvíli naháněl. Neustále měnil směr a vyhýbal se různým překážkám, aby orlovi jeho lov co nejvíce ztížil. Zajíc však přesto neunikl a orel ho chytil do svých drápů. Zajíc dobře věděl, že jeho dny jsou spočítané, protože z orlích drápů se nedalo nijak dostat. A i kdyby, tak by pád z takové výšky nemohl přežít.

Jenže celou dobu to pozoroval jeden malý brouk. Ten se už dávno dohodl se zajícem, že se budou vzájemně chránit, přestože zajíc si moc nedokázal představit, jak by ho mohl tak malý brouk před něčím ochránit. Teď však přišel čas, aby brouk ukázal, v čem je jeho síla.

Silně zavolal na orla, který kroužil na obloze: „Snes toho zajíce k zemi, je pod mojí ochranou!“

Orel se však jen s chutí zasmál a vůbec neměl v úmyslu darovat zajíci život. Brouka to pořádně rozzlobilo a vydal se směrem ke stromu, kde měl orel své hnízdo. Vylezl až do hnízda, a zatímco orel kroužil na obloze, brouk vykutálel z hnízda všechna jeho vejce, která se rozbila o zem. Když to orel viděl, pořádně ho to rozzlobilo a nevěděl, co dřív. Okamžitě chtěl brouka zničit, ale zároveň vůbec nevěděl jak, protože ho nedokázal chytit.

Vydal se tedy za bohem Jupiterem, aby mu poradil, co má dělat.

„Brouka skutečně nechytíš. Lehce se před tebou skryje, a i tak je příliš malý, abys ho dokázal sevřít v drápech,“ říká Jupiter, „ale příště můžeš naklást vejce ke mně, do mého lůna. Sem se brouk nikdy neodváží. A až se vylíhnou malí orli, přijdeš si pro ně.“

Orlovi se tento nápad velmi líbil, protože ani on nevěřil, že by se brouk…