O smutném jeřábu

Na kraji města, nedaleko parku, se sjelo plno aut a ještě více dělníků. Všichni měli na sobě pracovní vesty a přilby. Chodili sem a tam a nahlíželi do papírů pomalovaných plány nového sídliště a školky. Pak celé místo obehnali ploty a červeno-bílou páskou. A práce mohla začít.

Na parkovišti vedle staveniště stály zaparkované dva bagry a jeden vysoký jeřáb a nedočkavě se natřásaly nadšením. Pár dní po sobě jen tak pokukovaly, ale pak se daly do řeči.

„Už se nemůžu dočkat, až se zakousnu svou lžící do země,“ řekl větší bagr.

„Máš pravdu, bourání a hrabání, to mám ze všech věcí nejradši,“ souhlasil s ním malý bagřík. Hned pokračoval: „A úplně nejlepší je, když trochu zaprší a já se můžu vyřádit v měkoučkém blátě.“

Ani jeřáb nezůstal pozadu a chtěl si s ostatními popovídat: „A to já mám zase moc rád čistou práci, která přijde pak. Vyskládám na sebe vysoké kusy panelu a koukám, jak nové domy rostou do výšky.“ A pak si dlouho do noci povídaly o tom, jak moc se na stavbu těší.

Netrvalo dlouho a oba bagry se pustily do práce. Celý den se hrabaly v zemi: velký bagr vytvářel velké díry a malý nastupoval po něm, aby srovnal menší nerovnosti. Večer si pak vyprávěly o provedené práci a vzájemně se chválily, jak jim to jde. A pak si začaly utahovat z jeřábu, který se ještě do stavby vůbec nezapojil.

„Hele, a co ty, zaspal jsi? Celý den stojíš a jenom přihlížíš. Lžíci nemáš, do země pořádně hrábnout neumíš,“ dobíral si ho velký bagr.

A ani malý se nenechal zahanbit: „Ale vždyť na něj koukni, on by stejně teď nemohl na stavbu ani vjet. Nemá pásy a ta jeho malá kolečka by rychle zapadla do bláta. Je k ničemu!“…