Pekařova dcera

Bylo to už celkem dávno, kdy v anglickém městě jménem Herefordshire žil jeden chamtivý pekař. Měl několik různých triků na to, jak oklamat zákazníky ve svém malém obchůdku s pečivem. A potom vždy po večerech počítal nahromaděné dukáty a škodolibě se přitom smál. Pekař však měl i dceru, která ho v obchodě vždy zastupovala, když musel někam odběhnout. Ale ani tato mladá dívčina nebyla o nic poctivější.

Jednou – když byla v obchůdku právě ona – vešla dovnitř jakási babička.

„Děvče moje zlaté, dej mi, prosím, kousek těsta. Tři dny jsem nic nejedla a nemám ani děravý groš.“

Dívčině skutečně nebylo po vůli dávat někomu něco zadarmo, ale staré ženě nakonec přece jen dala kousek syrového těsta, aby měla od ní pokoj.

Jenže babička začala znovu prosit: „Dobré děvče, dovol mi, prosím, upéct ten kousek těsta ve tvojí peci. Já nemám kde.“
„No dobře, dejte ho sem,“ odsekla dívčina a popošla k peci, aby do ní vložila ten malý kousek chlebového těsta.

Stařenka se spokojeně posadila v obchůdku a čekala, až se její těsto upeče.

Ale když za malou chvíli pekařova dcera nahlédla do pece, nestačila se divit. Z toho malého kousku těsta byl najednou pořádný bochník chleba. Jenže chamtivá dívčina chléb rychle odložila do košíku u pece a babičce řekla, že těsto asi spadlo dolů do ohně, protože v peci nic nenašla.

„Nuže, moje zlatá, odtrhni ještě jeden kousek z toho těsta, já ještě chvíli počkám,“ přemlouvala znovu stařenka dívčinu.

Ta vzala ještě menší kus těsta než předtím, vložila ho do pece, a stařenka znovu trpělivě čekala, až se její těsto upeče.
Ale když se po chvíli děvče podívalo do pece, byl tam ještě hezčí a mnohem větší bochník chleba než ten první.

„Ach, babičko, nemůžu najít to vaše těsto, asi opět shořelo…