Sekyrková kaše

Dávno předávno, kdesi v Rusku, se po letech strávených ve válce starý voják vracel domů. Neměl nic než oblečení, které na jeho hubené postavě doslova viselo. Šel už celý den, byl k smrti unavený a hladový. Blížila se noc a on ještě nejedl.

Jak se tak trmácel, spatřil v dálce světla. Vesnice! Starý voják se zaradoval. Tam se určitě najdou dobří lidé, kteří mu nabídnou něco k snědku a místo, kde by mohl hlavu složit.

Za pár chvil zaťukal na dveře první chaloupky.

Otevřela mu bělovlasá stařena. „Co chceš?“ zeptala se.

„Hledám, kde bych přenocoval. Mám už staré kosti, a když k ránu padne rosa, bolí mě celé tělo,“ odpověděl voják.

„Inu, pojď dál,“ pozvala ho stařena.

Voják jí poděkoval a skromně se posadil na židli u stolu v rohu kuchyně. Chvíli se ošíval, ale pak se přece jen osmělil: „Mám hlad, babičko, neměla byste něco k snědku?“

Stará žena měla jídla dostatek. Byla však velmi lakomá a nehodlala se za žádnou cenu s vojákem podělit. A tak se rozhodla, že bude předstírat chudobu. Srdceryvně se rozplakala:

„Ach já nebohá, stařenka nad hrobem, moc ráda bych se s tebou rozdělila, ale sama nic nemám… Od rána jsem nedala do huby.“

Voják měl ovšem pod čepicí. Už roky se potloukal světem a naučil se dobře pozorovat lidi, na které narazil. Od první chvíle mu bylo jasné, že stařena bídou a nedostatkem nestrádá. Dovtípil se, že ve spíži bude mít jistě plno dobrého jídla.

Vtom spatřil sekyrku opřenou o pec. „Co kdybychom si, babičko, společně uvařili sekyrkovou kaši?“

„Sekyrkovou kaši?“ podivila se žena. O ničem takovém nikdy neslyšela.

„Když není nic k snědku, sekyrková kaše nás zachrání,“ prohlásil voják. „Žádný strach, já vás to naučím, jen mi podejte nějaký hrnec.“

Stařena mu…