Špindírka 8. část

Osmá část ze série pohádek Braňa Jobuse.

Jalafáš se Špindírkou si brigádu na pumpě velice pochvalovali. Jalafáš pracoval a pomáhal zákazníkům, jak jen mohl, a vždy, když se naskytla příležitost, Špindírka se nenápadně vplížila do interiéru vozidla a spořádala tolik špíny, kolik se jen dalo.

Až jednou v automyčce zastavilo vozidlo, které bylo mimořádně špinavé jak zvenku, tak zevnitř.

„To bude mňamka!“ pochvalovala si Špindírka ve chvíli, kdy hupsla za zadní sedadla automobilu. Teda, tam toho ale bylo. Špindírka papala a papala a rostla a rostla a samozřejmě, že jí velmi chutnalo. „Ach, musím se nadechnout. To bude nějaký exot, když s sebou v autě vláčí tolik špíny! Uf, ale nějak mi tu začíná být těsno!“ Zhodnotila situaci, rozhlédla se kolem sebe, jako že už stačí, a rozhodla se opustit vozidlo, aby ji náhodou někdo neobjevil. „Teda, nějak jsem se tu zasekla. Uf, a jak jsem přibrala. Uf, co teeeď?“

Jenže už bylo pozdě. Majitel auta, nějaký Adrián Hulvát, právě startoval motor a s milou, pažravou Špindírkou odjížděl do neznáma.

„No, všechno zlé je k něčemu dobré,“ řekla si, když za chvíli spatřila pro ni nádherné prostory opuštěného bývalého jednotného zemědělského družstva, v areálu, kde vznikla legální skládka odpadu a střežil ho Adrián Hulvát. Byl totiž vrátným a strážným v jedné osobě. Mlsná Špindírka nevěřila vlastním očím a hned, jak se jí podařilo vysvobodit se z útrob vozidla, ukryla se do bývalého kravína, kde toho bylo taktéž dost na spapání.

Dcera Adriána Hulváta Veronika, které všichni říkali Vejuš, se v ten den zastavila po škole za tatínkem, aby se mu pochlubila, jak se ve školním klubu učili plést.

„... normálně bych uměla i svetřík uplést, opravdový,“ říkala svému tátovi, ale ten ji vnímal jen napůl, protože byl právě zaujatý posloucháním rozhlasových zpráv. „No nic teda,“…