Ella měla doma celé království hraček. Hračky byly na všech poličkách, ve velké skříni, a dokonce i na zemi, celá místnost byla jimi přeplněná. Hromada plyšových hraček, medvěd bez pravého ucha, myšák plyšák, nebo králíček Bublina, který po natažení pobíhal po dětském pokoji jako splašený. A ještě růžový mikrobus, malovaný plechový kufřík a množství panenek: Tobiáš, Anežka, Sárinka, Izinka… Ani samotná Ellinka si už nepamatovala, kolik těch hraček vlastně má. Bylo jich tak moc, že si s nimi všemi už ani neměla kdy hrát.
Právě dnes si ale Ella vzpomněla, že by si chtěla hrát jedině s Opičákem. Nemohla si však vzpomenout, kam ho dala. V té obrovské hromadě hraček ho nikde nemohla najít. Jako by zmizel beze stopy, ačkoliv ho Ellinka hledala opravdu všude: na stole, na poličkách i ve skříni.
„Možná bude pod postelí,“ řekla si a strčila tam hlavu. Ale našla jen zatoulanou ponožku, dvě kostky a gumičku do vlasů. Natáhla ruku co nejdál, aby dosáhla až úplně dozadu. Dokonce se téměř celá vsunula pod postel, ale nic jiného už nenahmatala, jen prázdnotu.
Vtom se jí zpod postele naskytl zvláštní pohled – zdálo se jí, že u dveří zahlédla nějaký obrys nohou. Jako by kdosi potichu vešel do místnosti, pro něco se natáhl a náhle se ztratil. Opatrně vylezla zpod postele, ale u dveří nebyl nikdo. Zůstal tam jen jemný závan příjemné vůně.
„To musel být Hračkář!“ vyjekla. A vzápětí se s křikem rozběhla za rodiči: „Pomoc! Pomoc! Kde je můj Opičák?“
„Jaký Opičák?“ zeptal se tatínek.
„Přece ten, kterého mi donesl Ježíšek!“ zvolala Ellinka nešťastně.
Maminka se tvářila záhadně: „Ellinko, vždyť sis s ním už nehrála nejméně půl roku. Pamatuješ si vůbec, kde jsi ho měla naposledy?“
Ella se zamyslela. Skutečně si už nemohla ani vzpomenout, co spolu s Opičákem prožili.…