V jedné vesnici žili nedaleko sebe tesař a kovář. Oba dva den co den pilně pracovali, otáčeli se, jak uměli, aby si vydělali na živobytí. A celá vesnice se ozývala zpěvem jejich práce. Z jedné dílny se rozléhal hluk, když mistr tesař usilovně opracovával kusy dřeva. Z druhé strany mu odpovídalo řinčení kovu – to mistr kovář právě něco koval na své kovadlině. Jako kdyby soutěžili, kdo bude pracovat s větší vervou.
Jednoho dne do vesnice zavítal na návštěvu vznešený učenec ze Soulu. Bylo to shodou náhod právě během městských trhů. Všichni řemeslníci už brzy ráno odnesli svoje výrobky do města na prodej a bez nich byla vesnice neobvykle tichá. Učenec se zálibně procházel malebnými uličkami, ve kterých se ozývalo jen kvákání žab a zpěv vlaštovek.
„Jaký klid,“ říkal si spokojeně, „vypadá to jako dokonalé místo, kam bych se mohl na stará kolena přestěhovat.“
Učenec se totiž už delší dobu rozhlížel po vhodném místě, kde by si nechal postavit nové sídlo. Jeho služba v Soulu se po dlouhých letech chýlila ke konci a tato vesnice mu připadala přímo jako rajská zahrada, kde by mohl v objetí přírody strávit zbytek života. Když navíc spatřil malý bambusový hájek na prostranství mezi dvěma domy, neváhal už ani minutu.
Netrvalo tedy dlouho a do vesnice přišli dělníci stavět malý, ale pohodlný a vkusně vyzdobený domek pro učence ze Soulu. Sám učenec se už nemohl dočkat, kdy se bude moci nastěhovat a naslouchat v novém domě klidnému šumění bambusu.
Jeho štěstí však trvalo jen velmi krátce. Sotva se nastěhoval, z každé strany k němu doléhal náramný hukot a třeskot. Neustále dorážely zvuky dláta a pily. Třesk! Třesk! Odkudsi zase řinčelo železo. Až mu v hlavě dunělo. Od časného rána až do samého večera učenec neměl ani chvíli klidu.…