Indonéská pohádka
Opice Kančil a vápenice
Nevěřme všemu, co slyšíme. Skutečnost může být totiž zcela odlišná. V tomto příběhu si opice Kančil vymyslela příběh o konci světa, aby jí ostatní zvířátka pomohla dostat se z jámy, do níž neuváženě spadla.
Byl jednou jeden mladík a ten opravdu neměl v životě štěstí. Zkoušel všelijaké věci, zda se mu náhodou nepodaří zbohatnout, ale stále jen dřel bídu s nouzí.
Jednoho dne se nešťastník vydal za králem, zda by mu nedal nějakou radu, jak zlepšit svůj život. Král dumal, dumal, ale nic nevydumal. Mládence tedy poslal domů. Za dveřmi královské komnaty však naslouchala králova dcera, a když už byl mládenec na odchodu, skočila mu do cesty: „Vezmi si mě za ženu a budeš bohatý.“
Králova dcera byla hezká a mladá, a tak mladík neváhal. Zanedlouho byla svatba a novomanželé dostali bohaté věno. Mládenec byl díky tomu konečně bohatý, stále mu to však nestačilo a věčně přemýšlel, jak nahromadit ještě víc. Začal obchodovat, jenže obchody mu vůbec nešly, a tak jednoho dne opět utratil i poslední groš. Král jim už víc nepomohl, takže manželé zůstali chudí a skončili ve staré chatrči na okraji města.
Králova dcera se tedy rozhodla, že se začne živit prací jako ostatní lidé. Naučila se tkát na stavu, který si půjčila od sousedů, a zanedlouho tkala ty nejkrásnější látky v širém okolí. Utkanou látku vzorně poskládala, zabalila do plátěné tašky a poslala muže do města, ať ji tam zkusí prodat.
Mládenec se vydal k nejbližšímu kupci a látku mu nabídl. „Můžu ti za ni dát pár dukátů nebo dobrou radu. Vyber si,“ navrhl kupec mladíkovi. Ten už už natahoval ruku, že si vezme dukáty, ale vzápětí si to rozmyslel. Dukáty i tak rychle utratí, ale dobrá rada vydrží, ta se přece utratit nedá.
„Dej mi tedy nějakou dobrou radu,“ řekl mladík kupci.
„Tam, kde vrby rostou, vždy najdeš vodu,“ odvětil kupec a vzal si látku od mladíka.
Když se mládenec vrátil domů, žena ho už netrpělivě čekala a byla zvědavá, za kolik dukátů tu krásnou látku prodal. Když…