V malé vesnici žili chudí rodiče, kteří měli tři syny. Dva starší bratři byli chytří a mazaní, ale do práce se jim moc nechtělo. Ten nejmladší vskutku nebyl příliš bystrý, ale zato měl dobré srdce a ani odvaha mu nechyběla. Každý ho však nazýval buď hlupákem, nebo peciválem.
Jednoho rána si otec zavolal všechny tři syny a toto jim říká: „Synové moji, už jsou z vás pořádní mládenci. Vidíte sami, že toho moc nemáme a žijeme velmi skromně. Běžte raději do světa, tam zkuste štěstí a najděte si pěkné nevěsty.“
A tak se všichni tři hned druhý den vydali do širého světa. Kráčeli spolu už hodný čas nevědouce kam, až se najednou ocitli na rozcestí. Na chvilku se tedy zastavili a dumali, kudy půjdou dál.
Starší bratři navrhli, že se vydají po dvou širokých rovných cestách, a nejmladšího bratra poslali úzkou lesní cestičkou.
Nu, poslechl tedy svoje bratry a pustil se zarostlou cestičkou přes hustý tmavý les. Trmácel se, chudák, lesem, celý doškrábaný, když tu najednou velká louka před ním. A přímo uprostřed té louky stály tři mohutné stromy. Vydal se tedy k nim, že si pod nimi v příjemném chládku trochu odpočine.
Jak tam tak sedí a rozhlíží se kolem sebe, spatří nedaleko velkou hromadu kamenů a v ní jakýsi vchod. Přemohla ho zvědavost, a tak se tam nakonec vydal podívat. A skutečně, zrak ho neklamal! Vešel vchodem dovnitř. Najednou ho však popadl pořádný strach a srdce mu bilo jako o život. Zvědavost však byla přece jen silnější, a tak šel úzkou chodbou dál, až spatřil jakési světlo a skleněné dveře. Otevřel je a ocitl se v malé místnosti, v ní prostřený stůl a vedle stolu postel. Nebylo tam však ani živáčka.
Mladík byl po dlouhé cestě vyhladovělý, a tak se s chutí pustil do připraveného jídla. Vtom…