Byl podzim. Veronika se právě s rodiči přestěhovala do užasného nového bytu ve městě, kde měla i svůj vlastní vysněný pokojíček. Měla v něm bezvadnou postel, nové skříně, lampu a obrázky. Všechno bylo nové a krásně upravené.
Přišla neděle a v novoučkém bytě se sešla celá rodina. Maminka připravila slavnostní oběd, dýňovou polévku, kaštanové pyré a jiné chutné věci. Všichni si spolu povídali, hosté chválili parádní tapety i ledničku a také výhled z balkonu.
A Veronice donesli dokonce i dárky! Babička jí darovala květináč s rajčaty. Kmotra zase krásnou fialovou květinku s trojúhelníkovými listy – falešný trojlístek. No a druhá babička přinesla exotický kávovník.
„Dobře se o ně starej! Pravidelně je zalévej, a uvidíš, jakou ti budou v novém pokoji dělat radost!“ říkaly příbuzné Veronice.
Ta se jen zdvořile usmála a přikývla. Ale v duchu si pomyslela – Hm, mohla jsem raději dostat kryt na mobil nebo tričko.
Potom postavila květiny na okno ve svém novém pokoji a šla si esemeskovat se svými jedenáctiletými kamarádkami. Na kytky úplně zapomněla. I druhý den, i třetí den. Veronika však zapomínala i na jiné věci, nejen na květiny. Zapomínala venčit svého psíka Luksa, zapomínala mu dát čerstvou vodu do misky, zapomínala si čistit zuby, ba někdy i napsat domácí úkoly. Maminka jí připomínala: „Mysli na ty kytky! Byl to dárek! Zalij je!“
A Veronika odpovídala: „Ano, ano, hned ráno je zaleju.“
Jenže ráno na květiny jaksi pozapomněla a ani večer si na ně ani nevzpomněla. Rostliny už byly dost povadlé a vypadaly opravdu smutně.
Večer, když už za okny padla tma, Veronika opět ťukala do mobilu, ale měla takový divný pocit. Skoro jako kdyby se na ni někdo díval. Přitáhla si k sobě deku i pejska a přitiskla se k polštáři. Netušila, že to květiny na okně ji…