Děti, víte, jak vypadají zebry?
Přesně tak: na zebrách si každý hned všimne především toho, že jsou černo-bílé.
Černé nebo bílé muselo být také všechno, co měly černo-bílé zebry ve své černo-bílé školce. Černou a bílou zkrátka zbožňovaly. Malé zebry proto rády hrály šachy nebo aspoň dámu. Jídávaly bílou krupicovou kaši s černým mákem. A když měly svátek, daly si bílou vanilkovou zmrzlinu s kousky tmavé čokolády. Když se dívaly na televizi, tak jen na tu starou, černobílou. A když si chtěly s někým hrát, pak jedině s bílými volavkami nebo s černými pštrosy. S jinými zvířaty se zebry nebavily.
Až na Matyldu. Matylda byla trochu neobyčejná zebra. Přestože byla také černo-bílá jako všechny její kamarádky, lákaly ji barvy. Když ostatní zebry kreslily na papír černými pastelkami kominíky, sněhuláky, tučňáky a lední medvědy, Matylda by nejraději nakreslila… duhu. Jenomže k tomu neměla žádné barevné pastelky.
„Chtěla bych nakreslit… duhu,“ zašeptala Matylda tak potichu, že jí nikdo nerozuměl.
„Co chceš nakreslit?“ zeptala se šeptem kamarádka Anežka a naklonila se k ní ještě víc.
„Duhu,“ řekla Matylda trochu hlasitěji.
„Dudu?“
„Chci nakreslit duhu,“ téměř zakřičela Matylda.
Zebry na ni nechápavě hleděly. Tlamičky měly otevřené dokořán. I oči měly vypoulené. Bílé bulvy a černé zorničky.
„Ale, ale vždyť … ona je… b… b… ble!“
„Je barevná!“ vyslovila Matylda nebojácně celé slůvko. „Je úžasně barevná. Je nádherně barevná!“
„Ale my jsme přece zebry. Náš svět je černobílý. Jiné barvy neznáme a ani nepotřebujeme. Na co by nám byly? Úplně si vystačíme s těmito dvěma. I naši rodiče to tak měli, i rodiče našich rodičů…“ namítla Anežka.
„Povídá se dokonce, že barvy škodí!“ zvolala jiná zebra.
„Já se jiných barev bojím!“ zakřičel kdosi. „Vždyť je jich tolik! A ještě se mezi sebou mohou míchat! A nikdo neví, která barva se hodí ke které,“ přidávaly se…
Readmio je aplikace plná dětských pohádek oživených zvuky, které reagují na váš hlas. Spousta pohádek je zdarma, nové přidáváme každý týden.
