Braňo Jobus
Zrnko 2. část
Malinké pylové zrnko pokračuje na své cestě z elektrárny za hledáním místa, kam patří. Tentokrát ho vítr zavěje až na podivuhodný ptačí sraz.
„Muško, prosím tě, nevyletíš se mnou ven na čerstvý vzduch? Toto určitě není to místo na Zemi, které hledám. Pomoz mi, prosím!“ pěkně poprosilo Zrnko mouchu, kterou také unavila honička s dřevorubcem Josefem Pahýlem. Ten ještě stále v ruce držel srolované noviny s jasným cílem – zlikvidovat ji.
„Jasně! Ani mě to tu už nebaví a raději si najdu venku nějaký pamlsek. Dobře se drž!“ odvětila moucha a hned, jak se naskytla příležitost, vyletěla i se Zrnkem skrz otevřené dveře na čerstvý vzduch.
„A cože to hledáš, Zrnko? Nějaký kvítek bys rádo opylovalo?“ zeptala se moucha v letu. Ale to už právě společně přistávaly kousek za vesnicí u potůčku, kde si známý strojník Teofil Turbína po ukončení ranní pracovní směny jen tak mírnix týrnix umýval svoje zánovní autíčko. Pěnil přitom jako smyslů zbavený a vůbec nedbal na to, kam stéká chemicky znečištěná voda.
„Ej, tak toto je hodně špatné a hodně nebezpečné!“ zabzučela podrážděně moucha, když uviděla, že pěna z čisticích prostředků stéká dolů potokem. Vtom však spatřila na druhém břehu potoka žábu, která si tam dřímala – netušíc, jaké velké nebezpečí číhá v její těsné blízkosti. „Hej, žábo!“ zabzučela moucha z bezpečné vzdálenosti tak hlasitě, aby se žába probrala a konečně věnovala pozornost tomu, co se odehrává na protější straně potoka.
„Kvá kvá, co se to tu děje! Kdo mě to tu otravuje při mé odpolední siestě?“ trošku rozzlobeně se k životu probírala statná ropucha, která si jedním pootevřeným okem už stihla všimnout, jak si spokojený Teofil hadrem leští svoje motorové vozidlo. „To se mi asi zdá, štípněte mě!“ zareagovala žába a pro jistotu otevřela i druhé oko, aby si ověřila, jaká je realita.
A opravdu, strojník Teofil Turbína si tam bezohledně poléval saponátem svého čtyřkolového oře.
„Tak to je síla, kvá! Okamžitě musím jednat, kvá. A mimochodem, děkuji…