Špindírka 5. část

Pátá část ze série pohádek Braňa Jobuse. Špindírka, stále ukrytá v Jalafášově školní tašce, přečkala vyučování dočista vyhladovělá, protože zašpiněné kalhoty darebáků Žakara a Krimpléna ji nějaký ten výdej energie stály.

„Ach, jsem tak hladová, dala bych si nějakou špínečku nebo smetíčko na zub!“ zasněně si šeptala v tašce, když tu najednou zaslechla náramný rachot a třeskot na chodbě.

To paní uklízečce nevyšel na schodech krok a zřítila se rovnou na chladný beton školní podlahy.

„Ach, já ubožačka, kdo teď uklidí celou školu?! Kdo to jen za mě udělááááá!“ lamentovala při převozu do sanitky tak hlasitě, že ji slyšela i Špindírka.

„Toto je ohromná příležitost se dosyta napapat!“ Jedním chapadélkem si pohladila bříško a nenápadně se odplazila do kabinetu školníka Jaroslava Dlažby.

Byla to neskutečná muka, než ze školy odešli všichni domů. A když poslední zamkl hlavní vchod, Špindírka věděla, že všechna špína školy patří jenom jí. Pustila se tedy do toho s obrovskou chutí. Třída za třídou, kabinet za kabinetem, všechny chodby, toalety, školní jídelna… Špindírka jednoduše uklidila celou školu kromě kabinetu ředitele Miloše Hrtana. Ten si svůj kamrlík zamkl na dva západy, a tak se tam Špindírka nedostala.

Škoda, mohl jsi mít konečně pořádně uklizeno! – pomyslela si Špindírka, které chyběla už jen poslední dostupná místnost, a to tělocvična.

„Jejda, ale to jsem nějak přibrala! Vždyť se ani těmi dveřmi nemůžu procpat,“ podotkla a špíno-chapadélkem si otevřela druhé křídlo dveří. Ještěže tu taková možnost byla. Potom se už nějak prostrčila a totálně přejedená zůstala bezvládně ležet na parketách tělocvičny.

„To nebyla špína zpod postele Jalafáše Ontáčika mladšího, tohle byla celá škola. To už je jiný kalibr!“ zhodnotila a absolutně přejedená usnula.

No a na Jalafáše čekalo nemilé překvapení, když doma otevřel školní tašku – a nikdo z ní nevylezl! Po Špindírce ani památky.…