Imrich Vrtule měl postavenou chatu v zahrádkářské osadě na kopci za vesnicí – na Větrné ulici –, na které po většinu roku tak foukalo, že si pro jistotu každé ráno medem lepil klobouk na svoji pleš, aby mu ho z hlavy neodfouklo.
Jeho dobrý kamarád Jaroslav Přepálený měl zase chatu na opačné straně kopce – na Sluneční ulici. Ten si pro změnu nestíhal kupovat krémy na opalování, jak se do něho skoro celý den slunce opíralo.
„Jak jsi krásně opálený!“ lichotil Imrich svému příteli ze Sluneční ulice.
Nu, a na to mu on s úsměvem odpovídal: „A ty jsi tak fajnově větrem ošlehaný.“
A takto se vzájemně dobírali u Imricha na chatě, právě když pan domácí dovařil fantastický guláš.
„Jsem zvědavý, jak ti bude chutnat!“ zvolal Imrich a čekal na přítelovu reakci poté, co před něho položil plastový talíř s voňavým gulášem.
Jaroslav pofoukal plnou lžíci dobroty a vychutnal si první sousto lahodného guláše. „Je vynikající!“ oznámil verdikt nedočkavému Imrichovi. Ale potom se trošku zamračil a najednou pokračoval, přepnutý už na úplně jiné téma. „Poslyš, proč používáš jednorázové plastové talíře? Je to sice hygienické, ale s tím plastem to není sranda. A když se vyhodí do komunálního odpadu, je to úplné peklo. Ale když se vytřídí na recyklaci, ještě z toho něco bude,“ zamyslel se nahlas a pořádně tím popíchl svého přítele.
Ten ho však nenechal dlouho čekat na svoji reakci. „No, nechce se mi spotřebovávat vodu na umývání talířků, i ta je přece důležitá. A když jsi už takový převeliký zastánce ekologie, proč tedy používáš na své chatě klimatizaci, kvůli které máš nastartovanou naftovou elektrocentrálu? To je také pořádný zásah do přírody, když ti u chaty přede dieselový motor.“
Jaroslava se pravdivá slova trošku dotkla. Dal si nejdříve další lžíci guláše a potom to kamarádu Imrichovi vrátil…