Bílá křída

Mia dostala k narozeninám od babičky a dědečka nové křídy. Radostně otevřela obrovské balení plné nejrůznějších barev. Zelená, červená, modrá, žlutá, fialová, … to bylo barev, až oči přecházely. Tak tak, že je všechny unesla.

„Mami, tati, můžeme jít ven? Chtěla bych je rovnou vyzkoušet,“ žadonila hned. Naštěstí venku bylo tak akorát a na procházku se chtělo všem. A proto na nic nečekali a vyrazili do parku.

Mia utíkala jako první, tak moc se těšila, až křídy vyzkouší! Babička s dědou se posadili na lavičku, tatínek s maminkou se vydali pro něco dobrého do nedaleké kavárny a Mia vybalila křídy z krabice. Hned se pustila do kreslení.

„A copak vlastně nakreslíš?“ zajímalo dědečka.

Mia se na okamžik zamyslela. A pak ji napadlo: „Přece úplně všechno! Jaro, léto, podzim i zimu, se vším, co k nim patří!“ Začala růžovými rozkvetlými květy. Následovaly rudé třešně, fialové švestky a žluté slunce nad modrým bazénem.

Právě kreslila pestrobarevné podzimní listí, když k ní přistoupil neznámý klučina.

„Ahoj, já jsem Štěpán. Můžu kreslit s tebou?“ zeptal se nesměle.

„No… proč ne,“ souhlasila Mia a zaculila se. „Máš víc barev než já? Podívej, jakou mám velikou krabici kříd!“

„Více barev?“ podivil se kluk a podíval se na ni velkýma očima. „Já… mám jen bílé křídy.“ Rozpačitě prohrábl botou kamínky na chodníku. „Ale mám dvě, můžu ti půjčit,“ dodal hned.

„Pche, co s bílou křídou,“ ohrnula Mia ret, „taková nuda. S bílou nenakreslíš takové krásné barevné obrázky, jako mám já!“ A otočila se ke Štěpánovi zády.

Kluk posmutněl. Dřepl si ale kousek opodál, zasněně pozoroval duhové obrázky, které vznikaly Mie pod rukama, a potichu kreslil svou bílou křídou.

„Dědo, podzim už mám hotový,“ zvolala Mia a oprášila si spokojeně dlaně zabarvené od kříd. „A teď pořádnou zimu!“

Zaradovala se při představě, jak kreslí velkého sněhuláka…