Pan učitel říkával, že každé dítě je něčím speciální. U některých to bylo jasné: Vaneska z konce ulice dovedla nakreslit překrásné obrázky křídou na chodník. Anička nádherně zpívala a Robin dokázal jet na kole nejrychleji ze všech.
No a Noro? Norbert, kterému nikdo neřekl jinak než Noro, byl nejspeciálnější ze všech. Neuměl se totiž nudit.
Nikdo netušil, jak je to možné. Když venku celý den pršelo a děti musely zůstat uvnitř, nedaly rodičům vydechnout a neustále kvílely „Mamííí, já se strašně nudííím! Tatííí, to je ale nuda!“
Ale Noro ne. Noro si ani nevšiml, že prší, protože od rána vyráběl cosi z ruliček od toaletního papíru.
Když stál s maminkou a bráškou v dlouhé frontě u pokladny, jeho bráška křičel a zlobil se, že se nudí. Ale Noro nejprve spočítal všechny žvýkačky a sladkosti vyložené u pokladny a potom bráškovi ukázal, že pípající pokladna zní jako robot a trochu tak i vypadá. Nakonec je musela maminka po zaplacení táhnout pryč, protože se robotického pípání nemohli nabažit.
Když šla celá třída na lékařskou prohlídku a museli dlouho, předlouho čekat v nudné čekárně, Noro si všiml, že kosočtvercové dlaždice na podlaze vypadají tak trochu jako překážková dráha. A vymyslel hru, ve které se děti musely potichounku přesouvat z jedné dlaždice na druhou, aby se dostaly do cíle. Ani nevěděly jak, a bylo po prohlídce.
Všechny maminky a tatínkové se pokaždé zaradovali, když k nim měl Noro přijít na návštěvu. A někdy dokonce sami volali Norovým rodičům: „Dobrý den, nechtělo by se náhodou Norovi zastavit se u nás a trochu si pohrát? Naše děti se zase nudí.“
I Norovi spolužáci si všimli, že kde je Noro, tam nikdy nebývá nuda.
„Noro, ty máš asi nějakou superschopnost,“ říkávali mu. „Určitě máš v sobě nějakou strunku, které se…