Vyučování v klášterní škole právě skončilo, ale jeden z hochů nikam nespěchal. Ostatní žáci se drali ze dveří ven, jen Johannovi se nechtělo.
„Co tu ještě děláš?“ otázal se netrpělivě učitel, mnich Michal.
Johann se rozhlédl po třídě. Když se přesvědčil, že se ocitl s učitelem o samotě, opatrně se otázal: „Bratře, rád bych se podíval do klášterní knihovny, pokud by to šlo…“
Mnich se zatvářil poněkud zmateně. Byl to velmi zvláštní požadavek. Málokteré dítě projevovalo o čtení takový zájem. Ale bratr Michal věděl, že zvídavost je v dětech třeba podpořit. Konec konců, proč by se chlapec nemohl na chvilku podívat na knihy?
„Dobře tedy,“ odpověděl bratr Michal. „Ale jenom na chvíli! Pojď se mnou.“ Pokynul chlapci a vydali se dlouhou chodbou směrem ke knihovně. Celou cestou Johanna poučoval.
„Musíš být ale velmi opatrný. Tady v klášteře máme velmi vzácné a cenné spisy. Mnohé z nich nikde jinde na světě nenajdeš. V žádném případě je nesmíš poškodit!“ dodal, když hledal na těžkém svazku klíč od knihovny.
Johann horlivě odsouhlasil všechno, co mu bratr Michal nakazoval, jen aby konečně spatřil všechny ty nádherné knihy. Miloval kroniky i ilustrované biblické příběhy. Ještě že ho jeho otec, bohatý zlatník, mohl poslat do klášterní školy. Tam Johanna nejenom naučili číst, ale probudili v něm také lásku ke knihám. Občas přemluvil nějakého ze svých učitelů, aby ho k nim pustil.
Knihy byly tehdy velmi drahým a vzácným zbožím. Bylo to proto, že každá knížka byla psaná ručně, písmenko po písmenku. Právě mniši v klášterech knihy krasopisně opisovali. Pokud se jednou spletli, museli začít celou stránku znovu. Jen si to představte, napsat takovou knihu mohlo trvat několi měsíců, ale klidně i několik let! Jen málokdo si mohl knihu koupit – jejich výroba byla tak pracná, že byly nesmírně drahé.
Přesto se převorovi, který celý klášter spravoval,…
