Kde bydlí pocity: Překvapení

Ve třetím patře bydlí zvláštní pán. Jednou, když jsme si hráli na dětském hřišti před věžákem, se najednou z jeho bytu ozval výbuch. Z okna se valil fialový kouř a bylo slyšet výkřiky. Ale nebyl to vystrašený křik. Znělo to spíše jako výkřiky radosti.

U jeho dveří se okamžitě seběhli sousedé. Trvalo řádnou chvíli, než se panu sousedovi uráčilo otevřít. Tvářil se překvapeně.

„Co se děje, že jste se tu takhle sešli? Na něco jsem zapomněl?“

„Co se to tady děje?“ rozkřikl se věčně naštvaný pan domovník. „Jste na něco… co?“

„Zapomněl,“ pošeptala domovníkovi mamka.

„Aha. Ano, zapomněli jste! Zapomněli jste, že v tomto bytovém domě je zakázáno dělat jakékoliv hokusy-pokusy,“ rozčiloval se domovník, až mu na čele naskočila modrá žíla.

Proto jsem si myslel, že pan soused ze třetího patra musí být jistě kouzelník. Kdo jiný by dělal hokusy-pokusy?

Ale maminka mi vysvětlila: „Pan soused je ve skutečnosti vynálezce.“

Vynálezce? To slovo už zmiňovala naše paní učitelka. Bylo to tehdy, když se jednou spolužák Janek na hodině výtvarné výchovy snažil vyrobit štětec z nití. Zapomněl si totiž doma všechny štětce. Ale na předešlé hodině jsme se učili šít a Jankovi nějaké nitě zůstaly. Zkoušel je nastříhat a připevnit je gumičkou na špejli. Všichni se mu tehdy smáli. Ovšem paní učitelka s vážnou tváří řekla:

„Děti, nesmějte se. Kdoví, co za vynález se mu povede?“

„Ale vždyť z nití nejde udělat štětec!“ poznamenal se smíchem někdo ze zadních lavic.

„Lidé si už mnohokrát mysleli, že něco nejde,“ řekla paní učitelka. „A přitom stačilo, aby přišel někdo, kdo nevěděl, že to nejde. A tak vzniklo mnoho vynálezů, ze kterých byl překvapen celý svět. A dnes je už považujeme za samozřejmost a nepřekvapují nikoho.“

„A proč už vynálezy nikoho nepřekvapují?“ zeptala se Péťa.

„Každé…