Nejrychlejší ježibaba na světě

Bylo nebylo, uprostřed jednoho hlubokého lesa žila ježibaba Bobina a ukrutně se nudila. Žádné děti jí nechodily loupat perníčky z chaloupky, protože dnešní děti se stravovaly zdravě. Ani jeden člověk už v lese nezabloudil, neboť celý les byl řádně označen turistickými značkami. A tak ježibaba celé dny znuděně seděla doma a nevěděla, co dělat.

Občas si promluvila s jelenem, v noci prohodila pár slov s paní sovou a sem tam si spolu s jezevcem uvařili houbovou polévku. Někdy si jen z dlouhé chvíle opakovala své kouzelné formulky a kouzla, aby na ně nezapomněla, občas se zase proletěla na koštěti, ale jinak se v lese nic zvláštního nedělo.

Až jednoho dne se to změnilo. Hned po ránu kdesi v dálce za kopcem začaly rachotit stavební stroje. Rachotily dost dlouho, ale lesní obyvatelé se k nim neodvážili přiblížit. Jakmile však práce skončily, jelen, ježibaba, sova i jezevec se věru hned vydali poohlédnout, co to mají u sousedů za novoty.

A tam, představte si, na vlastní oči spatřili docela novou cestu. Trochu rovnou, trochu klikatou a kolem ní nějaké sedačky jako v kině. A k té dráze se hrnuly celé davy lidí. Někteří byli oblečeni v červeném, další v zeleném, někteří označení jakýmisi kroužky, jiní měli na tričkách nakreslené býky.

„No to mi je ale podivná věc!“ zvolala překvapeně ježibaba Bobina. Všimla si podél cesty vyvěšených velkých nápisů, a tak četla: „For-mu-le 1. Fíha. To bude nějaké setkání čarodějů.“

„Čarodějů? Proč?“ nechápavě se zeptal jelen.

„Když se to jmenuje Formule, asi tam budou předvádět své kouzelné formulky a zaklínadla,“ vysvětlila moudře ježibaba. „Pojďme se podívat blíže!“

A tak všichni čtyři nenápadně došli až k plotu, za nímž už byla dráha.

Jak jen byla ježibaba Bobina překvapená, když se na dráze najednou zjevilo rovnou dvacet čarodějů.…