O jednorožci, který lhal

Felix byl jednorožec a byl to jediný jednorožec na farmě plné koní. Když ho tam farmář poprvé přivezl, vypadal vystrašeně. Měřil na výšku asi o polovinu méně než všichni ostatní. Měl krátké nohy, zavalité břicho a vyděšený výraz. No, a na čele se mu třpytil modro-růžový roh.

„Co tu budu mezi všemi těmi koňmi dělat? Vždyť jsem tak malinký, určitě se mi budou smát a nebudou se se mnou chtít kamarádit,“ myslel si Felix, když vystupoval z nákladního auta.

Ukázalo se však, že se obávat nemusel. Koně na farmě byli velmi přátelští a s Felixem se hned skamarádili.

„To je tedy něco! Jednorožce jsme ještě nikdy neviděli!“ přivítali ho užaslí koníci, po jednom se mu představovali a obdivovali jeho roh.

Felix si oddechl. „Zdá se, že nikomu nevadí, že mám krátké nohy,“ pomyslel si. A skutečně, nikomu to vůbec nepřekáželo.

Teodor, nejstatnější z koní, Felixe se všemi seznámil. Ukázal mu jeho stáj, oddělenou od těch koňských. Řekl mu, kde teče voda, kde roste nejchutnější tráva i kde se dají nejlépe okusovat stromy. Prozradil mu, kdy obvykle přichází farmář a co všechno se na farmě děje.

Ale především ho koníci seznámili se svými hrami. Bylo to závodění všeho druhu. Nejprve se postaví na jednu stranu louky a musí se dostat na stranu druhou. Někdy jen tak běží (což Felixe s jeho krátkýma nohama vůbec nepotěšilo), ale častěji si vymýšlejí nejrůznější techniky, a to je prý mnohem větší zábava.

„Musíš mít třeba celou cestu zvednuté jedno kopýtko. Nebo udržet na hlavě hroudu hlíny. Anebo skákat po zadních dvou a u toho si zpívat,“ vysvětlovala Felixovi klisna Zuzanka.

„Je to velká zábava. Říkáme tomu ,dělat koniny‘,“ řehtal se Teodor.

Od té chvíle žili na farmě všichni spolu a zdálo se, že si moc rozumí. Hráli své…