O rozhádaných písmenkách

Bylo nebylo, skoro v každé knížce si spokojeně žilo písmenko CH. Bylo velmi zvláštní, protože se skládalo ze dvou písmenek: C a H. Je pravda, že někdy C a H do sebe trošku strkala. A občas, když se nějaké dítě spletlo a napsalo v diktátu hc namísto ch – například ve slově hcléb – písmenko H se tehdy chichotalo a mělo radost. Aspoň jednou bylo ve dvojici první.

Tak si písmenka pěkně užívala, když tu najednou se jednoho dne přestala kamarádit. C hudralo na sousední H: „Nač mi vlastně je? Jen mě zdržuje.“

„Proč musím být stále druhé v pořadí?“ trápilo se zase písmenko H. Dělalo tedy všechno pro to, aby se děti pletly a dělaly chyby. A děti psaly: hcameleon, hcobot, hcodba.

Bylo to každým dnem horší. Začala se strkat, neustále se hádat a nadávat si: „Ty háčková židle, nikdo tě nechce číst. Všichni si tě pletou s N a K… a kdoví s čím ještě,“ křičelo písmenko C.

Písmenko H se nedalo a vřískalo: „Nenaparuj se, ty kroužku roztrhaný, tebe si pletou s jakýmsi O! Nechci v knížkách dál trčet vedle tebe!“

A potom se písmenko C tak rozzuřilo, že ukouslo z písmenka H jednu nožičku. Ale H mu hned ten kousanec vrátilo, takže se už nedala ani pořádně přečíst.

Tehdy se začala hádat i ostatní písmenka. Všechna kulatá držela palce písmenku C. Tedy i O a D vykřikovala: „Zmizte, písmenka H!“

A naopak, všechna špičatá písmenka zase držela palce Háčku a hučela: „Tučňáci kulatí, kliďte se pryč!“

V každé knížce to najednou vypadalo jako na smetišti. Písmenka byla popřehazovaná, pomíchaná, a nikdo už nedokázal vůbec nic přečíst. Vypadalo to asi takto: Ccoeoeoepp! Bbbdttthhiiihhíí! Byla to úplná válka.

Když lidé knížky otevřeli a spatřili stránky s popletenými písmenky, někteří posmutněli: „Tak…