Žil kdysi jeden švec. Byl to velký dříč a poctivec, ale ať dělal, co dělal, vydělat si na živobytí si nedokázal. Od rána do noci šil, na jarmarky jezdil, leč obchodu se nedařilo. Jeho žena tak často neměla ani za co nakoupit jídlo, a nejeden večer proto museli zůstat hladoví.
Jednoho dne ševci nezbylo nic víc než kůže tak akorát na jedny boty. On ale nebyl zvyklý malovat čerty na zeď. Večer si kůži nařezal na kusy, aby se mohl hned zrána pustit do práce, a s klidným srdcem zamkl dílnu. Než ulehl ke spánku, otočil se ještě ke své ženě a na dobrou noc jí pošeptal:
„Neboj se nic, všechno se v dobré obrátí.“
V duchu poděkoval životu za všechno dobré a hezké, co zažil, a bezstarostně usnul. Vždyť – jak se říká – vše vždycky nějak dopadne a ještě se nestalo, že by něco nějak nedopadlo.
Ráno švec vstal s východem slunce a jeho první kroky vedly do dílny. Ale co to?
Na pracovním stole už neležela nařezaná kůže, místo ní tam zářil zbrusu nový pár bot.
„Tohle jsem přece nedělal já,“ podivil se nahlas švec a podrbal se na hlavě. Opatrně k botám natáhl ruku. Když se jich dotkl, čekal všelicos, ale vůbec nic se nestalo. Nevzplanuly, nezmizely, nerozsypaly se na prach. Naopak, vypadaly, že ledacos přežijí. Švec si je důkladně prohlédl. Nenašel na nich jedinou, byť sebemenší vadu.
Později téhož dne se u něj zastavil zákazník. Tajemné boty mu padly, jako kdyby mu je snad ušili na míru. Ani si je z nohou nesundal a štědře za ně zaplatil. Za tyto peníze si švec mohl nakoupit kůži na další dva páry bot – a tak i udělal.
Večer si kůži nařezal a připravil, aby mohl hned za svítání…