Na okraji lesa žil v malém domku chudý dřevorubec spolu se svojí ženou a pěti dětmi. Aby nasytil celou rodinu, kácel suché stromy a ty potom prodával ve vesnici na topení. Za dřevo většinou dostal vejce nebo bochník chleba, občas i nějaké to kuře a pár mincí. A ačkoli byli se ženou velmi chudí, žili si spokojeně. Až do té doby, kdy jedno z dětí nezačalo churavět. Peníze na doktora neměli, a proto se dřevorubec vydal znovu nasbírat ještě víc dřeva. Ale suchých stromů bylo stále méně, takže musel zajít do lesa o něco hlouběji. Jak tak kráčel lesní pěšinkou a přemýšlel nad svým těžkým osudem, uslyšel někde nablízku zurčet vodu. Hm, čerstvá voda mě osvěží a snad přijdu i na lepší myšlenky – pomyslel si dřevorubec a vydal se za zvukem vody. Za krátkou chvíli opravdu objevil malou studánku. Její dno však bylo celé zasypané listím a hlínou.
„Trochu tě vyčistím,“ řekl dřevorubec a dal se hned do práce. Když studánku vyčistil, neúnavně pokračoval dál – a brzy nad ní postavil z větví malý přístřešek, aby do ní nepadalo listí, a ještě ohrádku, aby se do ní nenaplavila hlína.
„Jejda, málem bych se zapomněl napít,“ zasmál se dřevorubec a ponořil dlaně do studánky.
„Děkuji ti, dobrý člověče,“ ozval se najednou tichý hlas. Dřevorubec se rozhlédl, ale nikoho kolem neviděl.
„Děkuji, že jsi mě vyčistil. A také za stříšku. Hned se cítím lépe,“ vzdychl spokojeně hlas.
Dřevorubec se naklonil nad studánku. „To ty?“ nevěřil vlastním uším.
„Ano, já. Roky do mě padá listí a déšť naplavuje hlínu. Ale ty jsi mi velmi pomohl a za to se ti odvděčím. Naber si vodu do čutory. Je zázračná. Stačí hlt a vyléčí všechny nemoci.“ Dřevorubec si nabral plnou čutoru, poděkoval studánce a utíkal domů.
„Ženo moje, mám lék!“…